Hermiona Grangerová stejně jako většina lidí o prázdninách v sobotu ráno při snídani otevřela Denního věštce, aby se podívala, co je nového. A hned z titulní strany na ni koukala tvář jejího bývalého školního úhlavního nepřítele. Dala se do čtení.
Malfoyovi jsou zpět!
Hned po válce se Draco Malfoy odstěhoval i se svou ženou Astorií do Francie, kde si založili rodinu a do rodné Anglie zavítali jen málokdy. Ale teď po 17 letech se konečně vrací zpět na Malfoy Manor i s se svými deseti dětmi, Celeste, Dianou, Scorpiusem, Juliet, Bianco, Phoenixem, Iris, Kaylou, Orionem a Faye, z nichž 8 nastoupí do Školy čar a kouzel v Bradavicích.
Hermionu ze čtení vyrušila krásná sova ťukající na okno s formálně vypadajícím dopisem. Dopis byl v světle zelené obálce a už to v ní vzbudilo podezření. Nicméně ho i přez všechny své obavy otevřela.
Bylo by mi potěšením pozvat Vás na banket na oslavu našeho návratu do této překrásné země dne 21. 8. v 15:00 hodin.
S potěšením
Draco Malfoy
***
Juliet
„Tati! Proč mám zase stejné šaty jako Bianca? To nestačí že i obyčejně vypadáme jako kopie?“ vztekala jsem se. Nesnášela jsem, když jsem musela nosit stejné oblečení jako moje sestra-dvojče.
„Když se budeš hezky chovat, tak ti koupím ten nejnovější Nimbus, miláčku.“ snažil se mě uplatit.
„Nám všem? Každému?“ Zvykli jsme si mezi sourozenci pomáhat. Jeden za všechny, všichni za jednoho.
„Ano, slibuji, že každému z vás koupím nový Nimbus, pokud budete vzoroví.“ poddal se táta. Možná proto, že už zbývalo je dvacet minut do začátku.
Rychle jsem oběhla všechny sourozence, abych jim dala vědět, že se máme chovat slušně. Dalo mi to docela práci, takže jsem na oblékání měla už jen pět minut.
Rychle jsem se nasoukala do šatů, nechala Biancu mi je zapnout, naposledy jsem zkontrolovala, že vlasy drží na svém místě a ruku v ruce s Biancou jsme se šli nachystat ke dveřím přivítat hosty.
Už od začátku se táta s mámou chovali divně. Jako by čekali i někoho jiného než tu nabubřelou smetánku, se kterou se nedalo naprosto bavit. Tedy pokud jste se nechtěli nechat unudit řečmi o tom, jak je daná osoba úžasná.
A pak přišli. Už jsem o nich slyšela. Weaslyovi a Potterovi. A nebylo jich málo. Všichni se nám představili a my je zdvořile uvítali, ale nezapamatovala jsem si jméno ani jednoho z nich.
Naštěstí už byli poslední, takže jsem si mohla jít sednout. Malfoy Manor byl obrovský a my jedli v jeho největší jídelně, která byla stejně velká jako náš předchozí dům, a to ani ten nepatřil mezi nejmenší.
***
Po únavných třech hodinách, kdy jsem byla nucena snášet přítomnost těch zabedněnců, co si říkali aristokraté, jsem měla všeho po krk.
Opatrně jsem se vytratila na vedlejší chodbu, kde jsem ale do někoho narazila. „Promiňte“ rychle jsem se omluvila a chtěla jít dál, ale on mě chytil za paži.
„Nejsi ty jedna z těch Malfoyovic holek?“ změřil si mě pohledem.
Přikývla jsem. „Jsem Julie. Ty jsi Potter?“
„Jo. James. Není tu něco jako únikový východ? Ega těch vedle jsou tak velký, že je tam nedýchatelno.“
„Náhodou se taky opatrně vytrácím. Hraješ famfrpál?“
Mrkl na mě, což jsem si vyložila jako souhlas. Zavedla jsem ho ke svému pokoji. „Čekej tady, jen si vysvlíknu ty hadry co mám na sobě.“
Za minutku už jsme mířili s košťaty v ruce na obrovskou zahradu Manoru.
Camrál, který jsem doteď nesla jsem vyhodila do vzduchu, nasedla na koště a ještě za lelu ho chytila.
Dobrou hodinu jsme si s Jamesem házeli, než se najednou objevil otec. Rychle jsem vtáhla Jamese za jeden z keřů.
„Juliet! Juliet! Juliet Eloise Malfoyová! Kde jsi? Pokud ihned nevylezeš, nekoupím ti to koště!“ přešel k vyhrožování.
Bleskurychle jsem se zvedla a zamávala otci. „Co potřebuješ, tati?“
„Vyděsila jsi mě. Nemůžeš se tady jen tak toulat. Co když zabloudíš?“ Zase měl zbytečné obavy.
„Kdybych tam zůstala, neudržela bych se. Myslím, že smrdutý dech pro všechny by byl docela ucházející trest za jejich nabubřelost.“ bránila jsem se.
Táta si povzdechl. „Dobře. Ale příště alespoň něco řekni, ano?“
Svědomitě jsem mu to odkývala.
„A nevíš něco o tom Jamesi Potterovi? Začíná jim pomalu chybět.“
„Kdybych ti řekla, že ne, uvěříš mi to, tati?“ testovala jsem, kolik toho táta ví.
„Ne. Ale pošli ho prosím zpátky, ať nemáme nikdo problém, ano?“
„No jo.“ protočila jsem oči.
„Slyšel jsi“ otočila jsem se na Jamese.
„Ale sám netrefím. Musíš jít se mnou.“
Povzdechla jsem si a zamířila jsem s ním směrem k Manoru.