„Konečně doma“ pomyslela jsem si, když jsem vystoupila z krbu ve svém domě. Chybělo mi to tu. Vždyť to byl už celý jeden rok, co jsme s Harrym a Ronem zachránili kouzelnický svět a já odjela pomáhat dětem do Afriky.
Odložila jsem kufry a jen z nich vybalila večerní šaty. Moc jsem se těšila na večeři, na kterou mě Ron pozval. Milovala jsem ho. Když mě těsně před odjezdem žádal o ruku, brečela jsem štěstím. Pamatuji si, co pak řekl. „Klidně jeď. Já na tebe budu čekat třeba celý život.“
Naposledy jsem se podívala do zrcadla a vyrazila jsem. Čekal na mě před restaurací. Tvářil se tak divně, ale já tomu nevěnovala pozornost. Když nám číšník přinesl víno, naklonil se ke mně a řekl:„Musím ti něco důležitého ukázat.“
Kývla jsem. Vytáhl z kapsy poskládaný papír, rozložil ho a přisunul ho ke mně po stole textem dolů.
Obrátila jsem ho a četla.
Oznámení Ministerstva kouzel
Z důvodů stále se zmenšující kouzelnické komunity v Anglii je každý kouzelník/čarodějka od 18 do 100 let povinen ode dnešního dne do 6 měsíců najít manžela/manželku nebo být přinejmenším zasnoubený a se svatbou naplánovanou do tří měsíců a nahlášenou na Ministerstvu. Pokud takto neučiní, partnera mu vybere Ministerstvo. Rozvod je povolen pouze v případě, že pár má minimálně 2 děti.
Dne 1.ledna
Vykulila jsem na něj oči. „Ale vždyť to je jen dva dny. Musíme vybrat datum svatby tak rychle? Nedá se to…“ Chtěla jsem pokračovat, ale něco v jeho očích mě zastavilo.
„Promiň Mione. Nevěděl jsem, kdy se vrátíš. Vzal jsem si Levanduli Brownovou.“ To poslední zašeptal tak potichu, že jsem to téměř neslyšela. Bohužel pouze téměř.
Zírala jsem na něj dobrých pět minut, ale pak když šok odezněj a nahradil ho vztek. Lhal mi. Vždyť jsme byli zasnoubení. Stáhla jsem si prstýnek z prstu, zahodila ho a vyřítila jsem se z restaurace.