5 let po válce
Díky obrovskému jmění Malfoyů jsem nepotřeboval pracovat, ale stejně jsem to dělal. Změnil jsem se. Pochopil jsem, že ten nesmysl s krví není vůbec důležitý a na konci války jsem pomohl Zlatému Triu dostat se z Manoru, což mě nakonec zprostilo všech obvinění.
Mnoho mudlovských rodičů považovalo pozvánku do Bradavic za hloupý vtip a své dítě tam neposlali, takže jsem chodil a přesvědčoval je. Nebylo to nic složitého, přesvědčování mi šlo skvěle.
Tento týden už mě čekala jen jedna rodina. Zrovna jsem došel k určenému domu a upřímně jsem doufal, že jsem se spletl. Velké a temné sídlo, stojící jen pár desítek od Thursa, malého městečka na severu Skotska.
Stanul jsem před bránou z masivního železa vedoucí do zahrady plné tmavých keřů vystříhaných do různých tvarů a jezerem s temnou černou vodou. Chvíli jsem hledal zvonek, ale pak se najednou začala brána sama otevírat.
Došel jsem po cestičce z velkých plochých kamenů, kolem které byly lampy, ve kterých i teď, ve tři hodiny odpoledne svítilo mdlé světlo až ke vstupním dveřím, které už také byly otevřené.
Přiklopýtal jsem temnou chodbou a vešel do velkého sálu, jehož celou jednu stranu lemovala okna, ale všechna až na jedno byla zatažená těžkými černými závěsy. A u toho jednoho seděla na parapetu žena.
Byla oblečená úplně celá v černém, matně hnědé vlasy stažené do pevného drdolu. Světlo jí dopadalo na bledou, mrtvolnou pokožku. Když promluvila, téměř jsem nadskočil metr vysoko, jak jsem se lekl. „Dobrý den, pane maltou. Už jsme vás očekávali.“
Zajímalo mě, jak mě mohli očekávat a jak ta žena věděla, jak se jmenuji. Nicméně jsem na sobě nedal nic znát a klidně jsem odpověděl: „Těší mě. Přišel jsem s Vámi prodiskutovat přijmutí vašeho syna do Školy čar a kouzel v Bradavicích.“
Ona ale zavrtěla hlavou. „Nemám syna.“
Vykulil jsem oči. „Ale to není možné, tady se píše, že Teddy Lupin tu žije s vámi.“
Toho, že měla celou dobu zavřené oči, jsem si všiml, až když je teď otevřela. Byly Hnědé, ale jakoby bez života. „To že tu žije neznamená, že je to můj syn.“ Odpověděla a já v jejím hlase cítil náznak pohrdání.
„Teddy!“ zavolala a do místnosti se vřítil hošík, na kterém mě hned upoutaly jeho pronikavě modré vlasy.
Šťastně se usmíval. „Teto Mio, že půjdu do Bradavic, o kterých jsi mi tolik vyprávěla? “
Zmateně jsem se na něj podíval. Ta žena že znala Bradavice? Proč tam teda nechtěla toho Teddyho pustit? Vysvětlení ale přišlo hned po pár vteřinách. „Ne. Všechno co potřebuješ znát tě naučím já, miláčku. Nepotřebuješ chodit na takové místo. Je to tam nebezpečné a já si nemůžu dovolit tě ztratit.“
Rozhodl jsem se ihned jednat. „Ale Bradavice nejsou vůbec nebezpečné. Naopak jsou považovány za nejbezpečnější místo v Anglii.“ Ten ledový pohled, který jsem sklidil, mi za to rozhodně nestál.
Pokusil jsem se teda to obejít. „A vy jste chodila do Bradavic?“
Nečekaně se rozesmála. „To myslíš vážně? Už v prvním ročníku mě málem zabil troll, sežral trojhlavý pes, uškrtila nevraživá rostlina, zamordovaly šachy, ubodaly létající klíče a musela jsem řešit smrtící hádanku. A to nepočítám toho draka.“
Teprve teď mi to došlo. „Grangerová?“ Ale to nedávalo smysl. Když v bitvě o Bradavice byli Weasley s Potterem zavražděni poté co jsme vyhráli mou tetou Bellatrix, Grangerová se postrádala. Všichni ji doteď považovali za mrtvou.
„Počkej, ty jsi mě nepoznal?“ zeptala se zmateně.
Jen jsem zavrtěl hlavou. „Vypadáš…jinak.“
Zachmuřila se. „Nesmíš ho odvést. Rozumíš? Je to poslední, co mi zbylo a rozdělíte nás jedině přes mou mrtvolu.“
Přikývl jsem. „Ale proč žijete na takovém pochmurném místě?“
„Připomíná mi to můj život. Ale Teddyho pokoj je jiný. Winky si s ním hraje. Taky nám vaří, ale to dělám občas i já. Teddy miluje moje sušenky.“
Přikývl jsem. Protože mi dala jasně najevo svůj názor, neměl jsem tu už co dělat. Když jsem se ale otočil ve dveřích, abych spatřil dívku, která byla považována za mrtvou, stála za mnou. „Měj se, Grangerová.“ Rozloučil jsem se.
„Přijdeš ještě někdy, Draco?“ zašeptala.
Tolik mě překvapil fakt, že použila moje křestní jméno, že jsem jí to neuváženě slíbil.