Přijel jsem na místo, kterému mudlové říkají camp. Tady jsem jí měl poznat. Byl jsem zvědavý, co je na ní tak zajímavého, že je důležitá pro Pána Zla. Poznávací znamení byly dlouhé hnědé vlasy a silná aura moci. Najednou se za mnou ozval hlas. „Á, ty musíš být ten Draco Malfoy. Vítej.“
Spatřil jsem nižší ženu s vlasy barvy špinavé blond kolem třicítky a laskavým úsměvem na tváři. Zdvořile jsem pozdravil: „Těší mě. A vy jste?“
„Já jsem Victorie McAlisterová. Tamto jsou děvčata“ při tom ukázala na skupinu holek šplouchajících nohama ve vodě na molu „a ostatní sedí na verandě.“ Teprve teď jsem si všiml skupiny lidí hrajících karty na malé verandě sousedící s hospodou. Vypadalo to, že to půjde přežít.
Poděkoval jsem Victorii a zamířil k děvčatům. Když jsem se přiblížil, jejich hovor utichl a ony upřely pohled na mě. Všechny byly štíhlé, vysoké a celkově pěkné. Sborově vstaly a dopředu vystoupila ta nejhezčí. Měla dlouhé jemně vlnité blonďaté vlasy a zářivě modré oči s dlouhými řasami.
Usmála se a odhalila tak rovné, zářivě bílé zuby. „Draco!“ zavolala na mě jako bychom byli staří přátelé a objala mě. „Já jsem Emma, ale všichni mi říkají jednoduše Em.“ Usmál jsem se taky.
Postupně mi představila i další čtyři. Zrzka s kudrnatými vlasy a zářivě zelenýma očima byla Zoe a očividně milovala čokoládu, protože od ní byla celá upatlaná. Zelenooká byla ještě Natali, která se mohla pyšnit hustými rovnými černými vlasy. A pak tam byla dvojčata. Stejné hnědé oči, vlasy střižené do mikáda a opálená kůže. Chloe ale byla hnědovláska a Ella blondýna. Ale nikdo kdo by odpovídal popisu té, kterou mám najít. Dal bych ruku do ohně za to, že ani jedna z nich nebyla čarodějka.
Zoe se ale najednou zamračila a zeptala se: „A Beu mu jako nepředstavíš?“
Em zvážněla. „Myslíš, že je to dobrý nápad?“
Chloe se přidala: „Stejně se s ní setká, tak není co řešit, ne? A lepší bude, když se setkají s náma než bez nás.“
V té chvíli mi bylo jasné, že ta Bea musí být ta, kterou hledám a že nebude jako ostatní. Zeptal jsem se: „Kdo je Bea?“
Ale Em místo odpovědi zakřičela: „Beo! Beo! Pojď sem! Je tu ten kluk!“
Ze stromu hned vedle nás se ozval hlas: „Ach má drahá Em, myslíš si, že bych si ho nevšimla?“ Její hlas překypoval ironií a hned bylo nad slunce jasné, že ty dvě nejsou nejlepší kamarádky.
Ella se ale nedala zastrašit a pokračovala místo Em: „Ale je to slušnost, ne? Em se snaží jen odčinit to, že…“
Ale dál se nedostala. Po hlavě ji praštila solidní tlustá knížka. Ona Bea konečně slezla ze svého úkrytu a já si ji mohl pořádně prohlédnout. Hnědé vlasy měla spletené v pevném drdolu na temeni hlavy a provrtávala Ellu černočernýma očima, které se příliš nelišili od těch Voldemortových. V té chvíli vypadala tak děsivě, že to nedokázala zmírnit ani obličej, který vypadal tak jemně, jako by patřil porcelánové panence. Tiše zasyčela: „Pokud kterákoliv z vás bude mluvit o mém soukromém životě, tak vám můžu slíbit, že se jí stane nějaká menší nehoda. A to platí hlavně o tom, co se stalo před rokem.“
Zajímalo mě to čím dál tím víc, ale ani jedna z dívek nevypadala, že je ochotná cokoliv říct. Pak se ale Bea otočila na mě a vztek vystřídalo zhnusení. „A ty musíš být ten kluk. Draco. Zajímavé jméno. Můžeš si jít projít camp s Em, ta má možná v hlavě dost prázdno na to, aby tě chtěla. Nebo víš co? Dovolím ti zůstat.“ S tím se ke mně otočila zády, popadla knížku a vylezla zpátky na strom.
Chloe ji zatahala za ruku a poprosila: „A můžu tě prosím učesat Beo? A ella taky? Ona o tom už nebude mluvit.“
Bea se poprvé usmála. „Co bych pro tebe neudělala má drahá Chloe. Ale dneska jen rozčesat, cop až ráno, aby se m nezničil.“
Jakmile si sedla před Chloe do tureckého sedu a zavřela oči, daly se ostatní holky kromě Em do práce. Rozmotaly drdol a mě udivilo, jak dlouhé vlasy vlastně Bea má. Mohly jí sahat až pod zadek, byla totiž daleko nižší než ostatní. Taky na sobě neměla plavky, ale obyčejné velké volné bílé tričko a vytahané tepláky. Až na obličej očividně nebyla tak hezká jako ony.
Odvážil jsem se zeptat: „Jak se vlastně jmenuješ celým jménem Beo?“
Holky ustaly v práci a Bea udiveně otevřela oči. „Ty se odvažuješ ptát se?“ Pobaveně se usmála. „Líbíš se mi. Celým jménem se jmenuji Berenika McAlisterová, ale nikdo mi tak dlouhé roky neřekl. Byl už si někdy na vodě?“
Zamyslel jsem se. Berenika. Hezké jméno a dokonce i mezi mudly ne právě obvyklé. A pokud byla McAlisterová, tak Victorie musela být její matka. Pak jsem si uvědomil, že se mě ptala na to, jestli jsem byl někdy na vodě. Popravdě jsem odpověděl: „Ne. Chtěl jsem se právě zeptat, jestli by mi někdo nevysvětlil, jak to tady chodí a neukázal mi lodě, popřípadě mě nenaučil pádlovat. “
Zkoumavě se na mě zadívala, jako kdyby chtěla odhadnout, na co myslím. „Udělám to já. Teda pokud ti to nevadí, ale myslím, že ne.“
Najednou nebyla zas tak nepřístupná. „Samozřejmě že mi to nevadí, naopak budu poctěn.“
Ostatní holky si mezi sebou vyměnily napůl zděšené a napůl nevěřícné pohledy. Pak sebou ale Bea trhla. „Ach, jen jsem pozapomněla. Em, tobě to nevadí? Myslím totiž, že tohle jsem slíbila tobě, ne?“
„Samozřejmě že mi to nevadí, Beo. Pokud ty budeš šťastná. Jen bych tě chtěla poprosit, jestli bys mi nemohla poradit, jak odčinit to, co jsem udělala.“ Odpověděla Em a mírně se červenala.
Zase bylo ticho jako v hrobě. Pak se Bea uvolila odpovědět: „Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.* Ale přestože ti nikdy neodpustím, tak to už nebudu připomínat. Už nejsi má nejlepší přítelkyně, pouze kamarádka, ale jinak se budu chovat, jako by se to nestalo. Nikdy ale nezapomenu. “
Tak tohle bylo divné. Co jí odpustila? Em totiž začala překotně děkovat a málem jí i líbala nohy. Z jejích očí jsem dokázal vyčíst nesmírnou úlevu a štěstí.
Po chvíli se ale všechno zase uklidnilo. Em odešla za svými rodiči, Chloe a Ella stavět stan a Zoe odběhla pro další čokoládu.
Bea se zvedla a mě znovu udivila délka jejích vlasů. Sahaly jí asi deset centimetrů pod zadek a ve večerním světle se zdály víc černé než hnědé. Když si všimla, kam směřuje můj pohled, zasmála se. „Chtěla jsem si je dát ostříhat, ale máma mi to zakázala, že jsou moc hezký.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ale vždyť jsou. Byla by to škoda, Bee“ Nechápal jsem, jak by to mohla udělat. Byl by to zločin.
Vykulila oči. „Jak jsi mi to řekl?“
„Bee. Vadí ti to?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ano, moc, moc mi to vadí. Zakazuji ti mi tak říkat.“ odpověděla se smíchem.