Z pohledu Draca
Netrpělivě jsem očekával dopis z Bradavic. Ne, že by se mi nějak chtělo dodělávat školu, ale matka na tom trvala. Navíc pro mě každý den v otcově společnosti byl utrpením. Už se blížil konec července a já se bál, že školu o rok odloží kvůli opravám. Pak jsem ale zahlédl Stuarta, svou sovu, jak nese žlutý dopis a mé srdce zaplesalo.
Pomalu jsem otevřel dopis a dal se do čtení.
Vážený studente,
S potěšením Vám oznamujeme, že se znovu otevírá Škola čar a kouzel v Bradavicích. Tento školní rok jsou ovšem zvány jen 5., 6. a 7. ročníky. Nebude probíhat výuka, kterou nahradí speciálně vytvořený program s názvem Piráti. Pokud se rozhodnete přijet, řiďte se prosím přiloženého seznamu. Informace budou sděleny v Bradavicích.
Srdečně zdraví
Minerva McGonagallová,
ředitelka
Překvapeně jsem zamrkal. Bylo to lepší, než jsem očekával. Dva roky, aniž bych musel snášet otcovu společnost. Vypadalo to jako…hra. A asi ne hra pro nejmenší když to McGonagallová dovolila až od pátého ročníku.
Podíval jsem se na seznam.
Oblečení na dva týdny (ne školní uniformy, oblečení na běžné nošení)
Kompas
Zámek (a klíč k němu)
Hůlka
S sebou nebrat: učebnice, knihy, přísady na lektvary, lektvary, hábit, uniformu
Znělo to dobře. Šel jsem oznámit tu úžasnou novinu matce.
Z pohledu Hermiony
Dopis co nám přišel z Bradavic, byl divný. Respektive vyvolával moc otázek, na které jsem nebyla schopná odpovědět. Když něco má název Piráti a potřebujete k tomu kompas a zámek, napadne vás asi jediné. Poklad.
Ještě dlouho do noci jsme s Harrym a Ronem diskutovali na toto téma a vytvořili spoustu konspiračních teorií, proč by se něco takového mohlo pořádat, s tou nejpravděpodobnější v čele. Chtějí, aby se koleje spřátelily.
1. září
Z pohledu Harryho
Jako obvykle jsme nastoupili do Bradavického expresu, ale když jsme došli do kupé, které znala celá škola jako Kupé Zlatého tria a které nám nikdy nikdo neobsadil, bylo zabrané. Seděly tam dvě osoby, jedna s šedým pláštěm a kapucí tak, aby se jí nedalo vidět do obličeje. Druhá měla dlouhé medově zlaté vlasy, zelenkavé oči a plné růžové rty. Na sobě měla draze vypadající růžové koktejlky, které obepínaly její štíhlé, ale pěkně tvarované tělo a růžové boty na vysokém podpatku.
Jemně jsem si odkašlal. Ta v šedém plášti se ani nepohnula, ale růžová dívka na mě zamrkala svými dlouhými řasami a medovým hlasem se zeptala: „Potřebujete něco?“
Hermiona se na ni vražedně podívala (nejspíš proto, jak na tu holku Ron slintal) a odpověděla: „To je naše kupé.“
Dívka se na ni podívala a ledově klidným hlasem odsekla: „Neměli jste tu rezervaci. Teď je naše.“
Opatrně jsem namítl: „Prosím, my tu sedíme vždycky. Ještě nikdy nám to tu nezasedli.“
Ta holka se ale jen ušklíbla a opáčila: „Bývám ráda první.“
Než stihl kdokoliv zareagovat, vstala ta osoba v plášti a hlasem, ze kterého vás mrazilo, napomenula dívku: „Poprosili tě, Kai. Nemyslíš, že by bylo slušné vyhovět? Ovšem že je to jejich chyba, že tu jsou pozdě, ale pochybuji, že měli vůbec šanci dostat se sem dřív. Vydržíte to tu s námi?“
Pochopil jsem, že to poslední bylo na nás a jen jsem němě přikývl. Všichni tři jsme si sedli na jednu stranu, naproti těm dvěma.
Z pohledu Hermiony
Asi po čtvrt hodině mi to nedalo a zeptala jsem se: „Proč jsme neměli šanci být tu dřív?“
Rose (tak jsem ji pojmenovala kvůli růžové, kterou měla snad všude) odtrhla hlavu od okna a odvětila: „Trčely jsme tu pět hodin, než vůbec vlak vyjel. Když už se tak pokoušíš o rozhovor, máš ho mít. Vy jste Zlaté trio. Ty jsi Hermiona Grangerová. Vlasy ti trčívali do všech stran. Jsi šprtka, musíš mít vždy pravdu a vědět všechno nejlíp. Tohle vám mnohokrát zachránilo život. Potter. Problémista, jedná moc unáhleně. Když se něco semele, musí být u toho, ať chce nebo ne. Za tohle by mu mělo pár lidí poděkovat, vytáhlo je to z pěkné bryndy. Weasley. Ron Weasley. Mnoho sourozenců, málo peněz. Dobrosrdečný a ochotný pomoct, i když mu někdy něco nedochází. Nebo ne tak rychle. Já toho o vás vím dost. Ty o mě nic. Ty se chceš bavit, já ne. Co s tím uděláme, sestro?“
Překvapeně jsem zamrkala. Jak toho o nás mohla tolik vědět? Jasně jsme slavní. Ale proč mě oslovila sestro? A najednou mi to docvaklo. Osoba vedle ní musela být její sestra.
„Byla jsi vždycky takhle upovídaná Kai, nebo jsem si odvykla?“ zeptala se podrážděně ta v šedém.
Pak se otočila směrem k nám a řekla: „Omluvte mou sestru. Měla jsem nás představit. Já jsem Zar a moje setra se jmenuje Kai.“
Všichni jsme ztichli. Kai a Zar. Jejich rodiče očividně měli ještě horší vkus na jména než Malfoyovi.