Malfoyovi mi nešli celou dobu z hlavy. Nebo hlavně ona. Jednu chvíli na mě byla milá, ale hned jak jsme se vrátili zpátky do sálu, jsem pro ni neexistoval.
Vyhlédla jsem z okna Bradavického expresu. Stála tam se svým otcem, matkou, sourozenci a ještě dvěma lidmi, které jsem typoval na její prarodiče.
Všiml jsem si, že se s postarším mužem s sněhobílými vlasy staženými do upraveného culíku baví jen ona. Už od pohledu působil chladně, spíš jako socha než člověk.
„Na co se tento rok těšíš nejvíc, Jamesi?“ vyrušila mě ze zamyšlení Lily, má sestra, která seděla v kupé spolu se mnou a bratrem Albusem. Už jsme čekali jen na Lorcana a Lysandra, mé nejlepší kamarády.
Nemusel jsem čekat dlouho. Za chvíli rozrazili dveře kupé se svými všudypřítomnými úsměvy na tváři. Byli to dvojčata, a se svými světlými vlasy a modrýma očima se nemuseli snažit, aby si sehnali holku na jeden z těch připitomělých večírků. Ale na ty se muselo až od čtvrtého ročníku, což mě zatím omlouvalo, ale teď jsem si s tím začínal lámat hlavu.
Lorcan a Lysander si byli podobní nejen vzhledově, ale i povahou. Oba dva stejně ztřeštění, netrpělivý a hyperaktivní natolik, že se nedokázali soustředit na jednu věc déle než deset minut. To ovšem neplatilo o plánovaní všemožných akcí, které byly z 99% proti školnímu řádu a většinou skončily pořádným malérem.
Inspirovali jsme se Poberty, mezi které patřil můj děda a stali se zvěromágy, což byla docela fuška, ale nakonec se to vyplatilo.
Zrovna když jsme dojídali poslední balíček čokoládových žabek, které Lorcan s Lysanderem přinesli, se k nám i přes sklo donesla vlna hlasů. O pár vteřin později se dostavil i jejich důvod.
Uličkou procházelo všech deset Malfoyových. Vypadali trošku jako z jiného světa. Na tváři se jim nezrcadlili žádné emoce, nemluvili, jen šli, každý se svým černým kufrem na kolečkách. Všichni byli perfektně upravení, učesaní, ani jeden z nich cestou neklopýtl, přestože čtyři nejstarší dívky, mezi nimiž byla i Juliet, měly boty na vysokých podpatcích.
Jen jsem na ně zíral. Věděl jsem o Malfoyových od otce, ale zažít to bylo úplně něco jiného. Jejich ledová krása mě uchvátila, ale přitom i vyděsila.
***
Asi v polovině cesty se otevřeli dveře našeho kupé a dovnitř nakoukla asi jedenáctiletá holka, očividně prvačka.
„Můžu jít za vámi? S mými sourozenci není vůbec řeč.“ zeptala se a bez vyzvání si přisedla.
„Jak se jmenuješ?“ zajímalo hned Lily.
„Oh, promiňte. Jsem Kayla Ariane Malfoyová, šestá dcera Draca Abraxase Malfoye, prvorozeného syna Luciuse Malfoye...“ začala odříkávat celou svou rodovou linii.
„To stačí, díky. Já jsem Lorcan, tohle je můj bratr Lysander, můj kamarád James a jeho sestra Lily.“ přerušil ji Lorcan.
„Vy jste dvojčata jako Juliet s Biancou? To je skvělé!“ zvolala.
Usmál jsem se. „Jak vás budou zařazovat, když jste tu nový? To jako nějak speciálně?“ ptal jsem se.
„Táta se prý domluvil s ředitelkou, že všichni mí starší sourozenci půjdou do Zmijozelu. Já budu rozřazovaná normálně, jako tím kloboukem.“ vysvětlila.
***
Zjistil jsem, že Kayla je na Malfoye velice otevřená. Bylo to úplně něco jiného než ten pohled, který se mi na ně naskytl na chodbičce.
Usadil jsem se na své obvyklé místo vedle Lorcana a pozoroval rozřazování prváků.
Nikoho jsem tam moc neznal, spíš jen zběžně ze srazů, které mamka často pořádala nebo z novin. Až když McGonagallová ohlásilo Kaylino jméno, zpozorněl jsem.
Klobouk se u ní dlouho nerozmýšlel a já očekával, že bude o dalšího Zmijozela navíc, proto mě překvapilo, když byla zařazena k nám. Do Nebelvíru.
Byl jsem první, kdo se roztleskal a po mně se přidali i další. Kayla se posadila vedle mě, na rtech měla úsměv, ale její oči byly smutné. Pokusil jsem se ji mírně obejmout, ale zastavil mě pohled, který se mi ostře zabodl do zad.
Otočil jsem se a střetl se očima s Juliet, jejíž výraz mi napovídal, že na její sestru chytat nemám. Byla docela děsivá.
Když skončila hostina a všichni pomalu odcházeli, zdržel jsem se. Ne úmyslně, roztrhla se mi totiž kapsa a její obsah se vysypal na stůl, takže jsem ho musel posbírat.
Když jsem ale vzhlédl, zjistil jsem, že tato malá nehoda rozhodně nebyla náhoda.Kolem mě stáli Všichni Malfoyovi. Všichni až na Juliet, která se na ně opovržlivě dívalo od Zmijozelského stolu.
První ke mně přistoupil nejstarší kluk. „Prosím, nemohl bys dohlédnout na naši sestru?“
Najednou se na mě začali hrnout překotné žádosti o pomoct.
Jen jsem přikyvoval a snažil se neohluchnout.
Najednou všichni ztichli a otočili se. Mířila k nám Juliet a vypadala jako lítý bůh pomsty.
„Malfoy se nikdy nikoho nedoprošuje!“ obořila se na své sourozence. Hned bylo vidět, kdo je jejich vůdcem. A taky proč. Magie kolem ní zběsile vířila a zvedala prach u jejích nohou ze země.
Zastavila se asi metr přede mnou a já cítil, jak se všichni Malfoyovi napjali strachem.
Zadívala se mi do očí a řekla: „Zajistíš, aby se mé sestře nic nestalo.“ poručila.
„A pokud jí kdokoliv s Nebelvíru něco udělá, osobně si vás všechny podám.“
Pak se otočila na patě a odkráčela pryč s hlavou vysoko zdviženou. Bral jsem vážně každé slovo, které řekla.
Nebyl jsem takový blázen, abych komukoliv vykládal, co se tady stalo. Ani Lorcanovi a Lysanderovi ne, protože ačkoliv to byly kluci, neudrželi pusu zavřenou s takovými věcmi dlouho.