Podařilo se mi opět usmířit s Harrym a Ronem, i když naše přátelství bylo napjatější a většinu času jsem převážně poslouchala, jak Malfoye přizabijí.
Od našeho setkání jsem se mu aktivně vyhýbala a byla jsem upřímně překvapená, že se mi podařilo na něj nenarazit ani ve vlaku, který jsem prošla s nastávajícími prváky snad stokrát.
Teď už se ale pokojná jízda vlakem chýlila ke konci a já byla čím dál tím zoufalejší. Už od prvního ročníku bylo mým snem stát se Primusem. Přečetla jsem o tom každou knihu, kterou jsem našla, takže jsem si byla vědoma toho, že budeme spolu prakticky bydlet. Nemluvě o spoustě věcí, které musí Primusi společně řešit. Rozhodně to nebude nudný rok.
***
Ve Velké síni proběhlo všechno jako obvykle. Zahajovací řeč, hostina. Jen oznámení celé škole že dva zapřísáhlý nepřátelé jsou Primusi bylo určitě pro mnoho studentů oživení dnešního večera.
Pro mě to tím ale ještě nekončilo. Hned po ukončení hostiny si mě a Malfoye zavolala McGonagallová do ředitelny. Bylo to poprvé, co jsem mu musela přímo čelit. Ty kradmé pohledy, které jsem na něj vrhala a to že on mi téměř propálil díru do zad bylo vedlejší.
Cestou jsme ani jeden nepromluvili. Ne, že bychom si měli kromě urážek co říct. Radši jsem zaujatě pozorovala své boty. Před chrličem jsme se zastavili. „Citronové dropsy“ zamumlala jsem heslo.
„Jakože ty znáš heslo a já ne?“ vypálil na mě Malfoyem hned, když jsme nastoupili.
„Kdyby ses obtěžoval přečíst si Historii Bradavic, určitě by ses dozvěděl, že už po staletí je toto heslo v první den školy.“ usadila jsem ho.
Ředitelna vypadala stejně, jako jsem ji pamatovala z dob, kdy v ní sídlil Brumbál. Možná bylo pohnuto s pár maličkostmi, ale jedinou změnu, kterou jsem zaznamenala, byly další dva portréty na stěně.
McGonagallová nás usadila do dvou velice pohodlných křesel, nabídla nám čaj a spustila:„Naším cílem pro letošní rok je navázat přátelství mezi jednotlivými kolejemi. Chceme zachovat soutěživost, ale zabránit tomu, aby si obrazně šli po krku. A vy dva“ ukázala na nás „musíte jít příkladem.“
Zděšeně jsme se na sebe podívali. Tohle mohla chtít po komkoliv jiném, ne po nás dvou. Pak jsem ale nahodila objektivní pohled. „A máte nějaký plán, jak docílit těchto lepších vztahů, paní ředitelko?“ zeptala jsem se s téměř nepostřehnutelným sarkasmem v hlase.
„Náhodou ano, slečno Grangerová. Každý měsíc s panem Malfoyem uspořádáte jednu společenskou akci týkající se celé školy. Učitelský sbor vám samozřejmě bude nápomocen a i prefekti můžou být k ruce. Přeji si, aby to byl tento měsíc ples na oslavu zahájení školního roku. Zbytek ponechám na vás.“ odpověděla.
„Je naše, teda moje, účast povinná?“ V duchu jsem téměř jsem škemrala o zápornou odpověď.
„Ale ovšem slečno Grangerová. Musíte být reprezentativní. Chcete se na něco zeptat pane Malfoy?“
„A co studenti co neumí tančit, paní ředitelko. Napadlo mě, že byste mohla uspořádat podobný kurz jako před Vánočním plesem ve čtvrtém ročníku.“
Nadávala jsem si, že mě to taky nenapadlo. Odpověď McGonagallové byla ale dost na to, abych s tím přestala. „Ale to je výborný nápad pane Malfoy. Můžete to vést vy, co říkáte?“
V duchu jsem jásala. Ale možná to na mně bylo moc vidět, protože hned na to dodala: „A vy mu pomůžete, slečno Grangerová. Ale teď už půjdeme. Musím vám ukázat vaše společné prostory.“
Vyšli jsme do sedmého, dnes už nevyužívaného poschodí. McGonagallová zamířila neomylně k masivním dubovým dveřím, když je otevřela, dostali jsme se do malé chodbičky, na jejímž konci byl obraz nějaké ženy.
Tam jsme se zastavili. „Toto je vstup do vašich společných prostor. Otevře se jen nám třem, ostatní se nedostanou ani prvními dveřmi. Ovšem na dveře do svých ložnic si hesla zvolit můžete. Dobrou noc.“ řekla McGonagallová a odešla.
Prošli jsme obrazem a dostali se do společenské místnosti větší než Nebelvírská a Zmijozelská dohromady. Strop se klenul až pět metrů nade mnou a zdobil ho lustr s více jak stovkou svíček. Celou jižní stranu, tu naproti vstupu, pokrývala okna začínající parapetem asi metr nad zemí a končila až u stropu. Zbytek stěn tvořila knihovna se schůdky, kterou narušoval jen krb na západní straně, vchod a další dvoje dveře.
Vyzula jsem si boty, abych hned nezašpinila krásný čistě bílý koberec. Hned jak jsem si prohlédla celou společenskou místnost, zamířila jsem k těm dalším dveřím. Na jedněch bylo napsáno Draco Malfoy a na druhých Hermiona Grangerová. Šla jsem do těch se svým jménem.
Pokoj byl jednoduše, ale přesto velkolepě zařízen. Jedna strana byla opět pokryta okny, které se daly zatáhnout těžkými závěsy a u kterých stál pracovní stůl s kolečkovou židlí a šuplíky.
Ihned jsem hupsla do královsky velké postele s nebesy. Když jsem vylezla, abych si vybalila, našla jsem své věci už narovnané ve dvou obrovských šatnících a několika malých poličkách, které byly rozmístěny různě po stěnách.
Nakoukla jsem do dalších dveří, které vedly do koupelny, které vévodila vana velká jako menší bazén zapuštěná do podlahy, takže trochu připomínala jezírko. Bylo tu šest velkých poliček na kosmetiku, což jsem sice ocenila, ale přesto jsem využila jen čtyři z nich. Nemohla jsem si stěžovat ani na nedostatek zrcadel, kterých tu také bylo nespočet.
Stejně jako byl můj pokoj zařízen v světlé medově zlaté barvě, koupelna byla zbarvena v odstínech pastelově růžové, což sice nebyla moje nejoblíbenější barva, ale tady vypadala úžasně.
Protože jsem toho na hostině pod Malfoyovým zkoumavým pohledem moc nesnědla, rozhodla jsem se jít si pro něco do kuchyně ke skřítkům. Převlékla jsem se ze školní uniformy do bílé blůzky a černých legín, vysvlékla si ponožky a obula si baleríny, které jsem si přinesla na vycházky po hradě a chystala se vyrazit.
Než jsem se ale stihl dostat do poloviny společenské místnosti, vyrušil mě něčí hlas. „Jdeš na rande, Grangerová?“
Samozřejmě to byl on. To mi nemohl dát pokoj? „To není tvoje věc, Malfoy. Můžu si třeba po nocích šoustat s Filchem a ty do toho nebudeš mít právo strkat nos.“ odsekla jsem.
Pobaveně se zašklebil. „Mám to chápat tak, že rande to není? Pak jdu s tebou!“
Zděsila jsem se. „Ani přes mou mrtvolu. Jdu někam, kde by se ti nelíbilo.“
„Do Nebelvírské věže? Tam bych se páchnout nedovolil.“
„Ne, do kuchyně. Předpokládám že mezi domácí skřítky se ti chtít nebude.“ opravila jsem ho.
„V Bradavicích je kuchyň? Se skřítky? To jako fakt?“ tvářil se překvapeně.
„A cos myslel? Jídlo se vykouzlit nedá.“
Usmál se a pak mě chytil za zápěstí a zvolal:„Tak jdeme, ne?“
Vytrhla jsem se mu a vykráčela na chodbu, aniž bych se za ním jedinkrát podívala. Chtěla jsem být sama a ne se neustále štvát s jeho kousavými poznámkami.
Ještě štěstí, že portrét kterým se vcházelo do kuchyně byl na našem patře, takže jsem se nemusela táhnout přes celou školu. Začínali mi mrznout ruce.
Na Malfoye jsem se podívala, až když jsme se dostali na místo. Sice se nejistě ošíval, ale nic jako odpor nebo znechucení jsem u něj nezaznamenala.
Skřítci nám hned přinesli polštářky, na které jsme se posadili. „Co vám můžu nabídnout, slečno?“ zeptala se Winky. Překvapilo mě, že ji tu vidím, ale nijak jsem to nekomentovala.
„Mohla bys mi prosím přinést horkou čokoládu a něco lehkého k jídlu? Děkuji.“ Usmála jsem se na ni a pohladila ji po hlavičce.
„A vám, pane?“ otočila se na Malfoye.
Ten s toho byl značně nesvůj. Nejistě se na mě podíval a pak řekl:„Pokud bys mohla, tak bych si dal kávu. Prosím.“
Musela jsem se pro sebe usmát. Dokázal být slušný, když chtěl. Možná není tak špatný, jak jsem si o něm myslela.
Jídlo jsme si odnesli do své společenské místnosti, kde jsme se usadili na pohovce, každý co nejdál od toho druhého.
Ještě se mi zdaleka nechtělo jít spát, tak jsem nadhodila téma plesu. „Možná bychom měli vymyslet alespoň datum té pohromy a začít organizovat ty taneční.“
Když jen přikývl, pokračovala jsem. „Ples bude od 5. ročníku víš. Taneční by mohli začít popozítří, což znamená ve čtvrtek. Ples samotný by byl příští sobotu, co ty na to?“
„Zní to přijatelně. Neměli bysme to někam zapsat?“ navrhl.
To bylo rozumné. Přivolala jsem blok a pero a všechno zapsala. „A jaké téma?“
Na chvíli zavládlo ticho. Najednou mě Malfoy chytil za ruku. Chtěla jsem ucuknout, ale najednou se mi hlavě objevila scéna lidí oblečených v slavnostním oblečení. Mohlo to být ale tak pět set let zpátky.
Když výjev skončil, mírně se mi zamotala hlava. Pak mě něco napadlo. „Tudorovci?“
Potěšeně přikývl a usmál se. Netušila jsem, že měl znalost i mudlovské historie, i když to nebylo tak překvapivé vzhledem k tomu, že se často prolínala s tou kouzelnickou.
Kouzly jsem vytvořila letáčky a pak je namnožila. Byly jednoduché, jen datum plesu, téma, datum tanečních a ta scéna, kterou mi ukázal Malfoy. Když jsem byla s výsledkem spokojená, ukázala jsem mu to.
„Líbí se mi to. Holky budou stoprocentně nadšený a Weasley ve svém oblečení rozhodně zapadne.“
Zasmála jsem se. „Asi to půjdu vyvěsit ještě teď. Stejně se mi nechce spát. Jen jsem tě chtěla poprosit, jestli bys ráno jeden nezanesl i do Zmijozelu?“
„Copak, nevíš kde je schovaná naše společenská místnost?“ rýpnul si.
Neváhala jsem jeho nadšení zchladit. „Ale samozřejmě že vím. Harry s Ronem tam dokonce byli. Už ve druhém ročníku. Jen tak mimochodem tam s tebou mluvili.“
Kulil na mě oči. „Jak…?“
„To je tajemství. Ale už půjdu.“
„Neměla by ses takhle v noci potulovat po chodbách. Mohlo by se ti něco stát.“ vymlouval mi to.
„Odkdy se ty zajímáš, jestli se mi něco stane? Pokud na někoho narazím, maximálně strhnu pár bodů.“
„Můžu jít s tebou?“
Teď jsem pro změnu zírala já. Zmohla jsem se jen na přikývnutí.
Už po pěti minutách jsem litovala, že toho na sobě nemám víc. Třásla jsem se jak osika. Když jsem začala dokonce i drkotat zubany, Malfoy si toho všiml.
„Není ti zima?“ zeptal se trošku zbytečně.
„Přežiju to.“
Přetáhl si přes hlavu svetr a podal mi ho. Instinktivně jsem ucukla. V životě bych si na sebe nic jeho nevzala.
„Vezmi si to Grangerová. Nehodlám být všem pro smích sám, až jim budu udělovat lekce tance.“
Po delším zaváhání jsem si ten kus oblečení oblékla a modlila se, aby nás nikdo neviděl. Ty klepy by byly k neusnesení.
Konečně jsme obešli celý hrad a ujistili se, že jsou letáčky nepřehlédnutelné, stoupali jsme zase nahoru do našeho patra.
Za celou dobu jsme téměř nepromluvili. Ani jeden z nás nechtěl rušit to příjemné ticho, které mezi námi panovalo.
Hned jsme se rozešli každý do své ložnice. Až v koupelně jsem si všimla, že na sobě mám pořád Malfoyův svetr. Teprve teď jsem pochopila, proč se tak šklebil, když říkal dobrou noc. Instinktivně jsem ke svetru přičichla. Voněl po citronech, kvalitní kolínské a ještě něčemu, co jsem nedokázala přesně určit.
Zděsila jsem se, když jsem si uvědomila, že se mi ta vůně líbí. Naložila jsem se do vany a na chvíli zapomněla na všechno okolo.
Když jsem ale vylézala, ten svetr tam pořád. Nemohla jsem v jeho přítomnosti strávit už ani minutu, tak jsem ho popadla a zabalená jen v ručníku jsem ho odnesla na pohovku do společenské místnosti.
Možná že kdybych si vzala hůlku, všimla bych si postavy s platinově bílými vlasy sedící v křesle, která mě pozorovala.