Nečekala jsem, že být Primusem je tak vyčerpávající. Navalilo se na mě spoustu učení, přípravy na ples a i shánění vlastních šatů nebylo jednoduché. Nakonec jsem alespoň to poslední přenechala své babičce.
Zrovna jsem dokončila svůj rozvrh, když jsem se podívala na hodinky a vyděsila jsem se. Už za dvacet minut jsem měla být dole v tanečním sále a učit své spolužáky tančit. Nechtělo se mi.
Víc než všechno toto mi dělal starosti Malfoy. Nebylo s ním nic zásadně špatného. Když jsme byli sami v naší společenské místnosti, byl to člověk, se kterým jsem ráda trávila čas. Častokrát jsem se přistihla při tom, že vyhledávám jeho společnost, aniž bych něco potřebovala. Jakmile jsme ale prošli obrazem a dubovými dveřmi, stal se z něj jiný člověk. Nebylo by to tím, že by u nás neměl kousavé poznámky nebo si mě nedobíral, to ne. Ale venku byl chladný, jiný. Jedno z toho byla maska a já nevěděla co. A to mě děsilo.
Na poslední chvíli jsem dorazila do sálu. Netěšila jsem se. S grácií jsem dokráčela doprostřed, jako by můj příchod pár sekund byl úmyslný.
Klukům se nechtělo do tance stejně jako ve čtvrtém ročníku. A holky se natěšeně natřásaly na židličkách a čekali kdo pro ně přijde.
***
Byly to jedny z nejdelších tří hodin v mém životě. Jediné, za co jsem byla vděčná bylo, že jsem sama tančit nemusela. To bych asi nepřežila. Nebylo to, že bych tančila nerada. Nesnášela jsem tančení před lidmi.
Už jsem si zvykla se zachumlat do deky na jednom z křesel před krbem, číst si nebo psát úkoly a být nerušená. Malfoy se naučil mě v těchto chvílích nevyrušovat a vlastně jsme si tu společně vytvořili něco jako nepsaný řád, který se ani jeden z nás neodvážil porušit.
Dnes mi ale nebyl klid přán. Pět minut poté, co jsem se uvelebila v křesle vpadl Malfoy dovnitř. Nevěnovala jsem mu pozornost, protože jsem předpokládala, že je sám. Bylo to jedno z těch pravidel. Nikoho sem nevodit.
„Zahraješ si s námi Řachavého Petra, Grangerová?“ ozval se hlas, který jsem nedokázala k nikomu přiřadit.
Nelibě jsem vzhlédla od své knihy. „Co tu děláš, Zabini?“ Nikoho jsem tu nechtěla.
„Předpokládám že Potter s Weaslym tu jsou celou dobu, tak proč bych nemohl být já?“ nedal se jen tak odbýt.
„Harry s Ronem tady nebyli ani jednou, jen tak pro tvou informaci, Zabini.“ Nevrle jsem mu odpověděla.
„Trable v ráji?“ nedal si pokoj a provokoval.
„Třeba ano. A nebo si třeba nechci nechávat nasírat na hlavu od lidí jako jsi ty. Od lidí co mi nesahají ani po kotníky. Pokud budeš mít ještě nějaký blbý keci, bez váhání tě vykastruju a omylem zapomenu použít ochromovací kouzlo. Vyber si.“ řekla jsem, aniž bych vzhlédla od knihy.
Naštěstí mě potom nechali, ale to, že si sedli jen pár metrů ode mě a při hraní křičeli jako divý mi k soustředění moc nepomáhalo. Po patnácti minutách jsem to nevydržela, zaklapla knížku a odešla do svého pokoje.
Ne, že by pak dal Zabini pokoj. Po dalších pěti minutách mi klepal na dveře. Samozřejmě jsem otevřela, ale asi jsem měla zůstat nevychovaná a nedělat to.
„Kdybys s něčím potřebovala pomoct, například v posteli, jsem ti plně z dispozici.“ nabízel mi ochotně.
„Ty o ty kulky chceš vážně přijít, že?“ zeptala jsem se ho s dokonale nacvičeným medovým hlasem.
Chvilku na mě zíral, ale pak se rozesmál. „Ty se mi vážně líbíš, Grangerová.“
Nakonec jsem svolila a šla jsem hrát s nimi, ale k mé obraně to bylo z velké části kvůli tomu, že bych stejně nic neudělala.
Když mi ale Zabini už nějakou tu dobu nepokrytě zíral na prsa, nevydržela jsem to a rýpla si: „Pokud se hodláš dále takto očividně zajímat o můj výstřih Zabini, přísahám, že začnu nosit roláky až pod bradu.“
„Když už máš takový skvělý postřeh, možná že sis všimla, že jmenuji Blaise, a Zabini není mé křestní jméno, Hermiono.“
„Ale když jsi mi chtěl nabídnout tykání, nemusel jsi kvůli tomu podstupovat taková muka a dělat nepřístojnosti, Blaise.“ zahrála jsem ho do autu.
„Možná, že když se přesuneme do tvého pokoje, ukážu ti, co to jsou nepřístojnosti.“ nedalo mi to a musela jsem se ušklíbnout.
„Hmm, hmm.“ odkašlal si Malfoy, aby tak dal najevo svou přítomnost. Hodil po Blairovi pohled typu opovaž se a zabiju tě a zamračil se. Něco mi tu nedocházelo, ale nemohla jsem za žádnou cenu přijít na to co.
Hned jak jsme dohráli hned strkal Blaise ze dveří. Nechápala jsem to. Kdyby ho tu nechtěl, vůbec by ho sem nevodil, obzvlášť ne, když věděl, že něco takového neschvaluju.
***
Během pár dní se k nám Blaise doslova nastěhoval. A paradoxně jsem to byla já, kdo ho neustále pouštěl dovnitř.
Tedy ne, že by to nemělo oboustranné výhody. Od doby, co jsem mu ukázala, kde je vchod do kuchyně a povolila mu vstup k nám aniž by potřeboval něčí povolení, jsem měla vždy luxusní snídani do postele.
Zvykla jsem si na oba Zmijozeli i na to, že nic důvěrného mezi námi nemohlo opustit stěny naší společenské místnosti.
Jen mě mrzelo, že Harry s Ronem se obou jakoby štítili a kvůli tomu jsem je téměř nevídala. Bylo to tak očividné, že dokonce mě, Malfoyovi a Blaisovi začali říkat Stříbrné trio.
Byl pátek odpoledne, což sice pro většinu lidí znamenalo, že mají padla, ale ne pro mě. Nebo spíš pro nás. Snažili jsme se doladit poslední detaily na výzdobě, čemuž oba dva kluci rozuměli daleko líp než já, z čehož jsem si často utahovala.
V naší společenské místnosti se po zemi všelijaké umělé louče, poháry z falešného zlata a podobné věci, jejichž vymýšlením jsme strávili hodiny času a které už čekali jen na to, aby se dostali na ples.
Ačkoliv bych si to nikdy nepřiznala, štvalo mě, že mě nikdo nepožádal, abych s ním šla. A nedávalo mi smysl proč. Vždyť jsem nikdy nebyla škaredá a když jsem se začala víc starat o věci jako kosmetika a oblečení, byla jsem i docela hezká.
Konečně jsem dodělala poslední úpravy jinak už perfektního plesu a vydechla si. Byl zrovna čas na večeři. Malfoy už šel napřed, ale mě se mezi ty všechny lidi, co mě okoukávali nechtělo.
„Musím jít na večeři, Blaise?“ téměř jsem škemrala.
„Odpověď je jako vždy ano.“ Kdyby nebylo Blaise a Malfoye, dávno bych byla vychrtlá na kost, protože bych na jídlo jednoduše nešla nebo na něj zapomněla.
Povzdechla jsem si, přečesala se a vyrazila.
Jen co jsem prošla dveřmi Velké síně, upřely se na mě všechny zraky. Divila jsem se, že je to ještě nepřešlo.
Všichni se ale hned zadívali na Malfoye, který se zvedl od stolu a mířil ke mně.
Zatajila jsem dech. Co po mně asi tak mohl chtít? Brzy jsem dostala odpověď.
„Půjdeš se mnou na ples, Hermiono?“ řekl dost na hlas, aby to slyšela celá Velká síň.
Usmála jsem se a jen díky svému hereckému umu jsem dokázala zůstat klidná.
„Ano.“ Odpověděla jsem a všichni se roztleskali. Teď už jsem se neudržela a začervenala se jako pivoňka.