„Teddy? Víš o tom, že pan Malfoy je něco jako tvůj strejda? Tvoje rodina?“ zeptala se Hermiona když jsme kráčeli po příjezdové cestě k jejich domu.
Překvapeně jsem se na ni otočil. „To není možné.“
„Sestra tvé matky Andromeda měla dceru Nymphadoru, která si vzala Lupina, toho učitele z třetího ročníku a měli spolu Teddyho. Nymphadora byla tvoje sestřenice, tudíž Teddy je tvůj synovec přes koleno.“ vysvětlila.
O Andromedě se u nás nemluvilo, takže jsem neměl naprosto potuchy o její rodině. Podíval jsem se na svou jedinou žijící rodinu.
Když jsme byli uvnitř, tak mě Hermiona donutila se ještě posadit a dát si kávu, než odejdu. Teddyho poslala si umýt ruce, ale za chvíli se místo něj vrátil klučina, který vypadal přesně jako já, když jsem byl malý.
Zděsil jsem se. „Hermiono, ty tu schováváš i mého syna?“
Ta se jen podívala na toho chlapce a pokývala hlavou. „Teddy je stejně jako jeho matka metamorfomág. Dokáže měnit libovolně svůj vzhled. Očividně se mu líbíš.“
Vydechl jsem si. Vážně mě děsila představa, že mám syna a nevím o něm.
Posadil jsem si Teddyho na klín. „Máš rád nějaké sladkosti?“
Horlivě zakýval hlavou. „Teta Hermiona mi kupuje občas sladkosti. Ale i když jí vždycky nabídnu, říká, že si je nezaslouží. Ale já si myslím, že ano. Teta Hermiona je totiž moc hodná teta.“
Se zájmem jsem ho poslouchal. Bylo opravdu zajímavé, co se od takového dítěte nedozvíte.
Podíval jsem se okolo, abych se na něco zeptal Hermiony, ale ona zmizela. „Hermiono?“ zavolal jsem. Zvuk mého hlasu se tu děsivě rozléhal.
Najednou mi někdo zaklepal na rameno a já málem nadskočil leknutím. Stála tam ona a držela nějakou krabičku. „Tady máš sušenky na cestu.“
„Děkuji.“ Zajímalo mě, proč to udělala.
***
Přistihl jsem se, že v tom domě trávím čím dál tím víc času. Prakticky jsem už z práce mířil naproti tomu malému klučinovi s modrou kšticí.
Dnešek byl ale jiný. Hermiona mě nevyháněla jako obvykle těsně před tím, než se šel Teddy koupat do vany velikosti bazénu. Bylo mi dovoleno nechat se celý postříkat vodou, když si hrál na velrybu.
Pak mě Teddy zavedl do jeho pokoje, poučil mě o tom, jak mě uložit a vybral si jednu z knih ze knihovničky.
Bajky barda Beedleho. Velice ohmatané vydání. Posadil jsem se k Teddymu na postel a nechal ho nalistovat si pohádku.
Příběh o Třech bratřích jsem ml přečtený už z víc jak poloviny, když se ozval pláč a mezi dveřmi se mihla Hermionina silueta.
„Půjdu se podívat, co se tvé tetě stalo. Dočtu ti to někdy příště, ano?“ Teddy přikývl a tak jsem vyrazil.
Našel jsem ji v pokoji, ve kterém stála jen postel, ale zato stěna byla pokryta mnoha fotografiemi, jak kouzelnickými, tak mudlovskými. Zírala na ně a přejížděla po nich dlouhými tenkými prsty.
„Co se stalo, Hermiono?“ zeptal jsem se opatrně.
„Vzpomínky.“ zašeptala.
„Určitě to není tak hrozné.“ zašeptal jsem, zatímco jsem ji posadil na postel.
Otočila se na mě. „Víš, jaké to je, když se každý večer budíš z nočních můr? Víš, jaké to je žít s vědomím, že jsi je mohl zachránit? Udělat víc?“
„Ne, nevím. Můžu pro tebe něco udělat?“ odpověděl jsem popravdě.
„Až tu nebudu, postaráš se o Teddyho?“
Přikývl jsem.
„Slibuješ? Zavážeš se neporušitelným slibem?“ naléhala.
Když jsem souhlasil, zvedla se a chytla mě za zápěstí. Udělal jsem to totéž.
„Slibuješ, že se postaráš o Teddyho Lupina, až zemřu?“
„Slibuji.“
„Slibuješ, že ho dostatečně zabezpečíš a poskytneš mu dostatečné vzdělání?“
„Slibuji.“
Vlákna magie, která se kolem nás obmotala najednou pohasla. Teprve teď jsem pochopil, k čemu jsem se zavázal. Ale nelitoval jsem toho.
Poté, co jsem se ujistil, že Teddy spí, jsem nechal Hermionu mě vyprovodit.
Teprve když jsem se přemísti domů, pořádně jsem si přebral Hermionina slova. Až tu nebudu. Zajistit vzdělání. Postarat se o něj. Až zemřu. Vypadalo to, jako by se chystala zemřít v blízké budoucnosti. Velice blízké.
Zachvěl jsem se. Rychle jsem se přemístil zpátky. A uviděl jsem ji. Skákala z okna věže, na tváři měla zcela klidný a smířený výraz.
Utíkal jsem. Běžel jsem rychleji než kdy předtím. A chytil jsem ji.
Vyděšeně se na mě podívala. „Proč?“ zeptala se.
„Nenechám tě umřít. Ne dnes.“ Nevěděl jsem proč, ale její smrt se najednou zdála neúnosná.
Nedovolil jsem jí vysmeknout se mi z náručí a donesl jsem ji až do jednoho ze salónků, kde jsem ji položil na pohovku.
„Nebolí tě něco?“ zajímal jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Mohla jsem být s nimi. Napořád. Nic mě tu nedrží. Musela jsem se dívat na jejich smrt. Zemřeli. My...vyhráli jsme, ale oni zemřeli. Oni byli téměř vším, co jsem měla. Znali mě líp než kdokoliv jiný. Společně jsme čelili svým největším nočním můrám a zvládli jsme to. Chtěla jsem prosit Bellatrix, aby mě zabila taky. Ale oni mě odtáhli. Nenechali mě najít klid. Vrátila jsem se domů, za rodiči. Za tím posledním, co mi zůstalo. Našla jsem je mrtvé. Zohavené. A nad nimi Znamení Zla. Všechno je to moje chyba. Pokaždé když zavřu oči je vidím. Vyčítají mi, že jsem je nezachránila. Mohla jsem.“
Objal jsem ji kolem ramen. Vůbec jsem si nedokázal představit, jaké to pro ni muselo být.
„Odjedeme odsud. Daleko. Někam na dovolenou, ano. Jen ty, já a Teddy.“ šeptal jsem jí do ucha.