Po plesu se zase všechno vrátilo do zajetých kolejí, za což jsem byla vděčná. To, že se náš gauč proměňoval každou noc v postel, byla už jen maličkost.
Vzhledem k tomu, že jsem chodila na všechny základní předměty, měla jsem většinu hodin jak se Zmijozeli, tak s Harrym a Ronem, což bylo upřímně peklo. Když jsem si vybrala Blaise s Dracem, Harry s Ronem se tak naštvali, že se mnou od té doby nepromluvili.
Zato jsem se ale cítila jako královna ze Sáby. Draco mi nosil mou tašku, Blaise mi vždycky odsunul židli než jsem si sedla a spoustu dalších maličkostí. Nestarala jsem se o drby, které o nás po škole kolovaly, neměla jsem na ně čas.
Připravovala jsem Halloweenskou party. Naštěstí to nebylo tak náročné, jak nachystat ples, vlastně jsem jen objednala jednu kapelu a altánek, protože party měla být venku. O zbytek dekorací se tentokrát postarali prefekti a tak jsem měla klid.
Zrovna jsem si pročítala poznámky z minulé hodiny lektvarů, když mi na okno zaklepala sova. Odvázala jsem krátký vzkaz z její nožičky a dala jí jeden soví pamlsek. Otevřela jsem lístek a četla.
Prosím přijď k nám do pokoje. Co nejdřív.
HP
Pozvedla jsem obočí. Co chystali? Třeba se chtěli omluvit...
Zaklapla jsem blok a vyrazila směrem k Nebelvírské věži. Řekla jsem heslo a vystoupala do klučičích ložnic.
Když jsem přišla do jejich pokoje, zrovna studovali nějaký spis na Ronově posteli.
Posadila jsem se na Harryho postel a zvědavě jsem se na ně zadívala. „Tak co jste potřebovali, vy dva?“
Konečně mi začali věnovat pozornost. „Víš, Mione, my jsme se chtěli omluvit...“
Usmála jsem se. „Už dávno je vám odpuštěno. Jen mě příště nenechte si vybírat. Tohle byla jedna z mých nejtěžších voleb v mém životě.“
„Ale proč sis zvolila je?“ zajímal se Harry.
„Protože vy jste ti nejlepší přátelé. Nemohla jsem se rozhádat s někým, s kým budu muset strávit zbytek školního roku. Věděla jsem, že vy mi odpustíte.“
Očividně se spokojil s touhle odpovědí. Nejistě se po sobě podívali a pak najednou Ron vyhrkl: „Odjíždíme.“
„Co?“ nechápala jsem.
„Nemají dostatek bystrozorů, takže odjíždíme, abychom se jedněmi stali. A nemusíme ani dělat tréning.“ chlubil se Ron.
„Vy mně tu necháváte?“ Podívala jsem po nich. Mysleli to vážně.
Ve dveřích jsem se na ně ještě naposledy otočila. „Samozřejmě vám to přeju.“
Cesta z Nebelvírské věže do mého pokoje se zdála nekonečná. Řítila jsem se chodbami a nezajímalo mě, že si na mě ostatní ukazují.
Padla jsem na postel. Brečela jsem, dokud jsem neusnula.
Probudila jsem se v osm ráno. Měla jsem štěstí, že byla sobota, takže jsem nikam nemusela. Nechtěla jsem nikoho vidět, ani Blaise a Draca.
Zamkla jsem se ve svém pokoji a zírala na zlatou stěnu svého pokoje. Když mě to omrzelo, napustila jsem si vanu a ponořila se do ní. Nevnímala jsem čas, nechala jsem svou mysl plout v jiných sférách.
Očividně jsem usnula, protože mě probudilo až bušení na dveře mého pokoje. Vylezla jsem z vody, která byla teď už studená a oblékla jsem si spodní prádlo a zabalila se do županu.
Můj pokoj byl podivně temný. Když jsem vyhlédla z okna, uviděla jsem noční oblohu pokrytou hvězdami. Netušila jsem, že bylo tak pozdě.
Opatrně jsem pootevřela dveře a uviděla za nimi Draca. Zase jsem je zavřela. Teď bych prostě neunesla jako popichování.
Svezla jsem se na zem, zády opřená o dveře a nevnímala zběsilé klepání. Vzpomněla jsem si na všechno, co jsme s Harrym a Ronem prožili a slzy se mi opět nahrnuly do očí.
Věděla jsem, že to bylo špatné, že jsem jim to nepřála, ale snad jsem si mohla dovolit být jednou sobecká, ne?
Zvedla jsem se oblékla si růžové legíny, top a boty. Musela jsem se něčím zaměstnat. Otevřela jsem dveře do společenské místnosti a vrazila do Draca s Blaisem, kteří tam očividně na mě čekali.
„Co se stalo, Hermiono?“ zeptal se Draco.
„Nic“ zamumlala jsem a vytáhla jednu z knih z knihovny.
„Musíš alespoň něco sníst.“ poukázal na fakt, že jsem víc jak den nic nejedla.
„Nemám hlad.“ odsekla jsem a zabouchla dveře.
Už minutu na to mi to bylo líto. Nemohli za to. Rozhodla jsem se jim omluvit. Hlavně Dracovi.
Opatrně jsem vykoukla. Oba dva seděli mlčky na pohovce. Došla jsem k nim a vměstnala se mezi ně.
Draco mě objal, ale nic neříkal, za což jsem mu byla vděčná. Nechtěla jsem o tom mluvit. Opřela jsem mu hlavu o rameno a zašeptala: „Promiň.“
Jen mě pohladil po ruce, ale já věděla, že je mi odpuštěno.
***
Otevřela jsem oči a zprudka se posadila. Nebyla jsem ve svém pokoji. Tenhle sice vypadal velice podobně jako ten můj, ale byl modře vymalovaný.
Rozhlédla jsem se kolem se kolem sebe. A nebyla to jen barva. Židle nebyla kolečková, na stole neležely moje poznámky a podobně.
Vylezla jsem z postele a vyšla ze dveří, které v mém pokoji vedli do společenské místnosti, kam vedli i tyhle, což mě ohromně překvapilo.
Pak jsem se podívala za sebe. Místo nápisu Hermiona Grangerová tam stálo Draco Malfoy.
Jen jsem němě zírala. To znamenalo, že jsem spala v jeho posteli. Nevěděla jsem, jestli mám být zděšená nebo se cítit poctěná.
Ze zamyšlení mě vytrhl Blaisův hlas. „Šípková Růženka se nám konečně probrala. Je poledne, Hermiono. Draco je na obědě. Chceš jít taky?“
Jen jsem zavrtěla hlavou, že ne. Radši jsem se klidila k sobě, než přijde Draco, abych předešla tomu trapnému tichu.
Zabrala jsem se do knihy o lektvarech.. Nevnímala jsem okolní svět, natolik jsem se zabrala do pojednání o použití žíně z jednorožce v lektvarech na otravu jedem.
Nadskočila jsem téměř metr vysoko, když jsem ucítila ruku na svém rameni. „Draco...“
„Jsem rád že jsi se už probudila. Nechceš mi říct, co se stalo? Udělal ti někdo něco?“
Otočila jsem se na něj. „Nikdo nic špatného neudělal, jen já jsem nepřející mrcha.“
„Ale samozřejmě že nejsi. Jsi ten nejhodnější člověk, kterého jsem kdy potkal.“ přesvědčoval mě.
Nakonec mě vytáhl ven na procházku. Milovala jsem chození čerstvě spadeným listím, které tak krásně šustilo po nohama.
Když už nebyl nikdo kromě Draca v dohledu, nabrala jsem plnou hrst listí a rozhodila ho nad sebe a pozorovala, jak na mě dopadá.
To bylo poprvé, co jsem přestala hlídat všechno, co jsem dělala, za posledních několik měsíců.