Z minulého dílu
Nikdo netleskal, ozvalo se dokonce i pár zděšených výkřiků. Havraspár s Mrzimorem se jen zmateně rozhlíželi, ale Zmijozel dělal dávivé zvuky a Nebelvír vypadal znechuceně. Věděla jsem o rivalitě mezi kolejemi, ale zažít to na vlastní kůži bylo úplně něco jiného.
Z pohledu Hermiony
Úplně první hodinu ve školním roce jsme měli Lektvary, nakonec ne se Snapeem ale s Křiklanem, což podle mě mohla být příjemná změna. Na nového učitele jsem se těšila a upřímě jsem doufala, že mi nebude strhávat body za to, že jsem “nesnesitelná malá šprtka“. Křiklan vypadal roztržitě a velice mile.
Zrovna když jsme tam s Kate šly, narazily jsme na Harryho s Ronem. Kate je hned oba chytila za ruce a táhla je za sebou. „Pojďte s námi na Lektvary! Říkal jsi přece Harry, že chceš být bystrozorem, nebo ne?“
Ten se ale překotně vymlouval: „Ale… Ale já neměl vynikající!“
Kate se naoko soucitně usmála. „Křiklan bere i ty, co dostali nad očekávání, chudáčku.“
Ron protočil panenky a mrkl povzbudivě na Harryho. „Věřím ti kámo, ale teď fakt půjdu.“
Ale Kate ho nepustila. „Přece bys v tom nenechal Harryho samotného.“
Musela jsem se zasmát tomu, jak snadno si je omotala kolem prstu.
Za námi se ozval nechvalně známý zlas Pansy Parkinsové, který ale nezněl urážlivě, ale obdivně. „To od tebe bylo velice Zmijozelské, Kate.“
Ona, Daphne Greengrassová a Millicent Bulstrodeová se na Kate zářivě usmály a ona jim úsměv oplatila.
Harry se najednou zastavil. „Odkud znáš Pansy Parkinsovou, Kate?“
Katein pohled najednou ztvrdl a ona se podívala Harrymu zpříma do očí. „Z vlaku. Seznámila jsem se s ní a s jejími přáteli poté, co pro mě u vás nebylo místo.“
Náhlé ticho přerušil až Ron, který poznamenal: „Možná že bychom měli jít. Za chvilku nám začne hodina.“ Všichni jsme vyrazili tryskem vpřed a jen tak tak jsme dorazili včas.
Pohled Cathariny
Navedla jsem Harryho s Ronem ke skříni s učebnicemi. Málem se porvali o tu nejnovější. Ron to vyhrál a Harry rozzlobeně chňapl po jiné, daleko starší.
Otevřel ji na první stránce a já poznala písmo svého otce. Opatrně jsem mu navrhla: „Pokud se ti tahle nelíbí, vezmi si mou. Mně by taková nevadila.“
Vděčně se na mě usmál, prohodil si ji se mnou a naprosto netušil, o co přichází.
V učebně lektvarů byly lavice po třech a Harry, Ron a Hermiona si automaticky sesedli spolu a tak jsem zamířila k Pansy a Blaisovi, kteří volné místo měli. „Nevadilo by vám, kdybych se posadila za vámi?“zeptala jsem se jich.
Oba dva svorně zavrtěli hlavami, že ne a uvolnili mi místo mezi sebou.
Hodina začala velice zajímavě. Profesor Křiklan vešel a představil se nám, ukázal nám různé druhy výjimečných lektvarů a my jsme je měli poznávat.
Všechno jsem věděla, ale nechala jsem Hermionu, aby se vytáhla před novým učitelem a spokojila jsem se s tím, že jsem správné odpovědi potichu šeptala Blaisovi a Pansy, která se mě zeptala: „A proč se jednoduše nepřihlásíš a neřekneš to nahlas?“
„Nepotřebuji si nic dokazovat, stačí mi, že to vím a nechci ze sebe dělat šprta. Navíc jsou to body pro Nebelvír tak jako tak.“
Pansy se ušklíbla:„Holka, tohle je opět velice Zmijozelské. Řekla bych, že ten starouš klobouk začíná trochu senilnět.“ Všichni tři jsme se potichu rozesmáli.
Poslední tekutinu v malinké lahvičce pojmenoval sám profesor Křiklan. Felix felicis, Tekuté štěstí, lektvar, díky kterému budete mít pár hodin neuvěřitelné štěstí. Křiklan vyhlásil soutěž, že kdo nejlépe připraví lektvar jménem Živoucí smrt, vyhraje tuhle malou lahvičku.
Dala jsem se do práce. Učebnice byla plná chyb, což bych poznala i bez četných otcových poznámek. Těsně před koncem hodiny jsem měla hotovo. Sedla jsem si s rukama složenýma do klína a pozorovala ostatní, jak se snaží, většinou neúspěšně.
Po chvíli ke mně přišel Křiklan se zdvyženým obočím.„Proč nepracujete, slečno Snapeová?“
„Protože už mám hotovo a snažím se nerušit své spolužáky.“ odpověděla jsem na tu zbytečnou otázku.
„Opravdu, slečno?“ Nahlédl do mého kotlíku, upustil do něj nějakou luční kytku a pozoroval, jak se ihned rozpadla na prach.
Uznale pokýval hlavou. „Lepší Živoucí smrt už jsem dlouho nevidl. Myslím že můžeme vyhlásit vítěze!“
Z pohledu Pansy
Trošku mě štvalo, že jsem ten pitomý lektvar pro štěstí nevyhrála já. Ale co bylo zajímavé, opravdu jen trošku. Viděla jsem na vlastní oči, jak byl ten lektvar dobrý. Úplně jiná liga než moje zelenofialová břečka, která by vás maximálně tak zabila tím zápachem, který se z ní linul.